„Vyjádřete své díky velitelství věznice na Pankráci i v Ruzyni, kde mi v rámci předpisů, byla věnována veškerým personálem i vedením patřičná péče,“ psala s trochou ironie těsně před vlastní justiční vraždou politička a právnička Milada Horáková. Jediná žena, která během politických procesů ve východním bloku (mimo SSSR) přišla o život na popravišti.

 

Milada byla pro rodinu Čeňka Krále vánočním dárkem. Narodila se 25. prosince 1901 v Praze na Vinohradech. Otec, který byl obchodním zmocněncem Tužkárny v Č. Budějovicích, vštěpoval do svých tří dětí republikánské myšlenky a kritizoval tehdejší politickou situaci. Budoucí členka Československé strany národně socialistické se musela vyrovnat s tragédii, protože její starší sourozenci Marta a Jiří těsně před 1. světovou válkou podlehli septické spále. Nakonec se dočkala mladší sestry Věry.

 

Vězněná odbojářka

 

Milada kvůli romantickému gestu na jedné z protiválečných demonstrací, kdy do okna kasáren vhodila růži, byla z gymnázia v Korunní vyloučena. Šanci jí dali kantoři gymnázia ve Slezské ulici, kde v roce 1921 odmaturovala. Následovala studia práv, boj se spálou a seznámení s ekonomem zemědělství Bohuslavem Horákem, za něhož se v roce 1927 provdala. Kromě toho se sestrou a rodiči přestoupila na Bohuslavovu víru, takže z katoličky se stala evangelička. Dva roky nato vstoupila do ČSNS. 

I úzké přátelství s aktivistkou ženského hnutí Františkou Plamínkovou pomohlo mladé právničce získat místo na Ústředním sociálním úřadě hl. města Prahy. Horáková byla velmi dobře jazykově vybavenou organizátorkou a věnovala se rodinným otázkám. V roce 1933 se jí narodilo jediné dítě, dcera Jana. V období Mnichovské dohody prosadila v Ženské národní radě pomoc uprchlíkům ze Sudet a zapojila se do odboje v Petičním výboru Věrni zůstaneme. To bylo důvodem jejího a Bohuslavova zatčení v srpnu 1940. S manželem se poté potkali až za čtyři roky při soudu v Drážďanech z něhož odešla s osmiletým trestem káznice. Jen těsně ji minul trest smrti. Neústupná žena si z válečné doby odnesla hluboké jizvy jako památku na nelidská mučení - surovost byla odůvodněna fámou, že byla sekretářkou prezidenta Beneše. Vedle toho měla úctu terezínských a pankráckých spoluvězeňkyň, kterým všemožně pomáhala. Přítelkyně Plamínková se míru nedočkala, byla zavražděna během heydrichiády. 

 

Proti KSČ

 

Ani bití dceru Čeňka Krále nezlomilo a do Prahy se vrátila v květnu 1945 nezlomená. Prakticky hned začala předsedat Československému svazu žen. Rozhodla se plně vstoupit do politiky a do roku 1948 poslancovala za České Budějovice. Opět podávala pomocnou ruku, podílela se na nové státní ústavě, navštívila podruhé SSSR, byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a také publikovala. 

Poznala vývoj v Sovětském svazu a proto cítila podobnost mezi Stalinem a Hitlerem. Komunisté ji nenáviděli a už během voleb 1946 na ní hledali jakýkoliv škraloup. Jako jedna z mála během komunistického puče v r. 1948 proti bolševikům vystupovala. Chtěla ještě před složením poslaneckého mandátu 10. března promluvit o způsobech KSČ, ale toho dne se dozvěděla, že zahynul ministr Jan Masaryk. Složila tedy mandát a na projev rezignovala. Měla potom několik možností k emigraci, ale též nechtěla opustit svého ovdovělého otce.

 

Monstrproces

 

Skupina bývalých poslanců ČSNS se snažila udržovat kontakt mezi Československem a národními socialisty v exilu. Pomalu vznikal tzv. třetí protikomunistický odboj. Horáková se aktivně účastnila jeho budování, přestože věděla, že je sledovaná příslušníky Státní bezpečnosti. 

Byla zatčena a její případ byl v rámci akce Střed začleněn do vykonstruovaného procesu, který se odehrál v režii sovětských poradců. Jeho součástí byla mediální kampaň a rezoluce pracujících, které požadovaly přísné potrestání „zrádců“. Na konci procesu padly 4 rozsudky smrti, 4 doživotní tresty a 5 dlouholetých trestů. Odsouzeným nepomohly ani přímluvy významných světových osobností v čele s Albertem Einsteinem. Prezident Gottwald žádosti o milost zamítl. 

Bohuslav Horák opustil ČSR 1. prosince 1949 a emigroval do Spojených států. Zemřel ve Washingtonu 13. října 1976. Dcera Jana byla vychována v rodině tety Věry. Poté mohla odjet za svým otcem. Poslední Miladiny dopisy nejbližším se k adresátům dostaly až v roce 1990. Ve stejném roce natočil režisér Jan Mudra dokument Případ Dr. Horáková a v dubnu 2008 uvedlo Národní divadlo operu o procesu Zítra se bude… v hlavní roli s pěvkyní Soňou Červenou.

 

Pocit lidské bídy

 

Poslední zpověď-rozhovor s trpící političkou vedl evangelický farář Jiří Vojtěchovský Hovořili spolu asi 35 minut. V listopadu 1991 Vojtěchovský uvedl: „Zvlášť těžká chvíle, pokud mluvím o sobě, nastala, když jsem odjížděl domů. Jel jsem v noci do Velimi a taková byla moje představa, že ve chvíli, kdy se začne rozbřeskovat, k té popravě dochází. Ve chvíli, kdy se začalo rozednívat, jsem si říkal: Ona odchází…Zastavil jsem auto, vystoupil z něho a musel jsem dělat všechno, abych sám sebe dal do pořádku, sebral se, protože jsem si uvědomil, čím ona prochází, čemu se z lidské strany dalo zcela jistě zabránit, a že jsem se stal jaksi naprosto mimoděčně svědkem tragédie v tom smyslu, že se tady provalila naprostá lidská bída a hloupost.“ JUDr. Milada Horáková byla oběšena 27. června 1950 v 5:35 hodin na dvoře pankrácké věznice jako poslední ze čtveřice.