Kratochvílno

Petr Petrůj zažil většinu vzestupů a pádů olomoucké sálové cyklistiky. V těchto dnech, kdy slaví významné jubileum, může se zadostiučiněním pozorovat, jak se oddíl v hanácké metropoli rozrůstá a dlouholetá snaha přináší plody.

Pane Petrůji, jak jste se ke kolové dostal? 

Jako dvanáctiletý jsem nejdřív hrál za svou školu házenou, ale po čase klub zanikl. A potom jsem se přes svého strýce Jaroslava Kašparů dostal ke kolové. Byli jsme s bratrem ke sportu vedení. V letech 1928 až 1938 byl otcův bratr Josef Petrůj silničním cyklistou Českého klubu velocipedistů v Olomouci a v republice patřil k nejlepším. Další strýc Adolf Stenke byl hokejovým brankářem v SK Olomouc.

Jestli dobře počítám, tak jste patřil k první generaci olomouckých kolováků, ne?

Oddíl krasojízdy tady založili v dubnu 1956 a kolová se k ní připojila v roce 1962. V roce 1964 jsem se svým bratrem-dvojčetem Pavlem přišel za strýcem, který tu trénoval. Sice jsme začínali pozdě, až ve 14 letech, ale soupeře jsme dotáhli. Z vlastní zkušenosti vím, že čím dřív kluci s kolovou začnou, tím líp, protože jsou na kole stabilnější a mrštnější. Dobře si vzpomínám na vlastní krušné začátky, kdy jsme mnohdy v soutěžním zápase dostali až dvacet gólů a sami žádný nevsítili. 

Na jakých kolech-furtšlapech jste začínali? 

Začínal jsem na starých kolech se železnými ráfky, pak na českých favoritech s galuskami a dřevěnými ráfky a dnes se vyrábí ráfky z duralu.

Tak mě napadá, jak jste v 60. letech s tolika těžkými mašinami cestovali po republice? 

Probíhalo to tak, že v pátek večer po tréninku jsme zavezli kola na Hlavní nádraží a poslali vlakem třeba do Přerova. Ještě v 60. letech byla sobota běžný pracovní den. Po práci, zhruba kolem 14. hodiny, jsme odjeli a na přerovském nádraží kola vyzvedli. Přes odpoledne se hrálo, pak jsme přespali na ubytovně a v neděli dopoledne se soutěž dohrála. 

S kým vším jste v tandemu hrál?

Začínal jsem s bráchou, ale pak jsme se nepohodli. On potom hrál s Bedřichem Polákem a v roce 1968 pro Olomouc vybojovali dorostenecký titul mistrů republiky. A já s Bedřichem Polákem jsem v roce 1973 postoupil až do první ligy (dnes Extraliga). Bedřich potom přešel do Ostravy, takže jsem opět změnil spoluhráče. Brácha kolovou v roce 1974 zabalil. V nejvyšší lize jsme vydrželi jednu sezónu a mým spoluhráčem byl Petr Janeček. Měl jsem několik spoluhráčů jak v ligových soutěžích, tak i na turnajích, konkrétně Milana Cvrčka, Bohuslava Bradáče, Mirka Kopeckého, Petra Janečka a Zbyňka Filgase. 

Jste jen o pět let mladší než Jan Pospíšil, byli bratři Pospíšilové těžcí soupeři?

Několikrát jsme se s Pospíšily na turnajích i v lize střetli, ale nikdy jsme je neporazili.

Je pravda, že Pospíšilové byli světová špička a bylo radost se na ně dívat. V Československu jim mohl konkurovat asi jen Antonín Přikryl se Stanislavem Zmrzlíkem z Přerova. 

Českým ligovým soupeřům Pospíšilů muselo být do breku, že?

To víte, že byli smutní. Ale tehdy byla velká výhoda, že na Mistrovství světa jely dvě české dvojice a náhradníci Pospíšilů hráli Mistrovství světa skupiny B, ve které byli často v čele (v současnosti hrají skupinu B reprezentanti Kanady, Japonska, Maďarska nebo Malajsie).

Ve vlastním Sportcentru na olomouckých Nových Sadech jste od roku 2015. Kolika tělocvičnami jste za tu dobu prošli?

Od roku 1956 až do povodní 1997 jsme trénovali v hale u restaurace Sokolka na Rooseveltově ulici. Tamní areál po zákazu Sokola v roce 1956 přešel pod Tělovýchovnou jednotu Dynamo, z níž se ve finále stalo TJ MILO. Přistavěla se ubytovna a volejbalové hřiště. V roce 1997 nás zasáhla povodeň a trvalo snad dalších deset let, než se vše dalo do pořádku. Sokolka se vrátila Sokolům a my jsme začali objíždět okolí. V Bystročicích a ve Velké Bystřici jsme trénovali v sálech hostinců, kde byl ale kluzký povrch. Pomohli nám kolováci ze Spartaku Přerov a dva roky jsme dojížděli k nim. V roce 2001 jsme na dalších osm let zakotvili ve Věrovanech. V roce 2009 jsme se vrátili do Olomouce a hráli v tělocvičně TJ Lodní sporty. Nakonec se naší Tělovýchovné jednotě MILO za pomoci financí z Olomouckého kraje a Magistrátu města Olomouce podařilo zrekonstruovat tuto bývalou diskotéku ARX. 

Takže rok 1997 byl pro vás těžký?

Ano, moji vrstevníci i kvůli svým rodinám a jiným příležitostem, ze dne na den skončili a rozutekli se. Všichni najednou odešli a zůstal jsem na oddíl sám.

Jste tedy zachránce místní kolové.

Asi ano. Ale také díky mladým, kteří zůstali a jsou zde dodnes. Měli jsme a stále máme dobrý kolektiv.

K čemu všemu jste se u sálové cyklistiky dostal?

Hraju kolovou, jsem rozhodčí, pomáhal jsem svému sportu v různých funkcích od oddílu, Tělovýchovné jednoty, přes olomoucký svaz cyklistiky, krajský svaz až k Českému svazu cyklistiky. Vedl jsem několik soustředění mládeže i dospělých.

Bylo někdy období, kdy se v oddíle s malými kolováky roztrhl pytel? 

Například to nadějně vypadalo na konci 80. let, kdy jsme mohli postavit čtyři dvojice žáků. Tehdy jsem se svým trabantem udělal rekord. Když jsme cestovali do Přerova, vešli do něj čtyři hoši a deset kol. Šest bicyklů na střeše a čtyři složené v kufru. A podotýkám, že nešlo o trabant kombi 601.

Můžete srovnat taktiku vašeho sportu tehdy a dnes?

Dnes se hraje hodně technicky a čeká se na chybu soupeře. V době Pospíšilů to bylo rychlejší, divočejší. Jezdilo se víc nahoru a dolů. 

Jak vidíte budoucnost zdejšího cycle-ballu?

Když jsme tu v novosadském Sportcentru začínali, oslovil jsem bývalé odchovance a z jejich synů jsme poskládali první týmy nejmladších. Od té doby nepřetržitě hledáme další žáčky. Bez mládeže, zvláště tak malý sport jako je sálová cyklistika, nemůže přežít. 

Kolová v Olomouci žije, ale kam zmizela krasojízda?   

Olomoucká krasojízda byla docela silná a až do povodní 1997 ji trénovala Miloslava Babišová. Bohužel se nám nepodařilo najít její nástupce, kteří by pokračovali. Samozřejmě budeme rádi, pokud se mezi aktivními nebo bývalými krasojezdci v Česku najde někdo, kdo by chtěl na paní Babišovou navázat. Určitě chceme do mládeže dál investovat.