Kdesi, kdysi od kohosi, slyšel jsem, že vedle v dědině zpívá kterýsi dědek líp, než Miki Ryvola. Zapichl jsem vidle do hnoja, umyl si pazúry a zapěl svoju oblíbenú „Když jsem byl mlád…“ Hučalo mně z toho v palici tak, že sa mně zjevil Wabi, duch Mikiho bráchy. A valí do mňa: „Slyšel jsem, že ve vedlejší vsi zpívá nějaký kmet lépe, než můj ctihodný sourozenec.“

 

Co jsem mu měl říct? Tož jsem enem zamumlal „Ale prdlačky, tady si na konci s dechem aj s krokama. A já su Jura, co skaly láme.“ Řekni kolik je na světě kolik je takovejch měst, řekni, kdo by se vracel, když všude je tisíce cest… 

 

„Tož posaď sa, ať mně nevyneseš spaní. Když je mně už úplně nejhůř, zablúdím do svojeho dětství. Posledně jsem sa třeba zahryznul do propečené hodové husy od babičky. A to zelí a zemáková knedla, to je ti, Wabi, pohlazení jako bejk!“ Nechtěl jsem ho víc nasírat. Šak měl chudačisko život enem na starém suchém chlebě, buřtoch, pečených jablkách, zemákoch, kotlíkovém guláši a čaji s jehličím - a to není zrovna Ritz. Stačilo, že už pár dní byl duch Wabiho nagrclej na ducha Majkla Tučnýho a jeho Zeleňáče, co si vymýšlali o osudoch Džima Bridžra, co měl v noci sen. Von ten Bridžr žádného Kchustra nevaroval, neboť u žádného Malého Velkého rohu nigdá nebyl… Zato sa túlal Jutáhem a dotáh´ do Solný dědiny mormóny.

 

„Vidím, Wabi, že nejíš, nepiješ, hrát na kytárku sa ti nechce a do zpěvu ti už vůbec není. Ale přesto ti děkuji. Porotci Trapného savca dočetli až sem a tvá přítomnost v týhle poudačce, přinese mně jistě sladkých plodů. Na Wabiho a Mikiho mosí slyšet aj kříženec pankáča s metálistú. „Dík, Wabi, žes mňa poslúchal, nezapomeň nahoře pozdravovat Póla Bobka a teď: Běž stoupat jak dým, až tam, kam jen ptáci mohou...“